Když se vysloví název norských GODSEND, většině zasvěcených se asi vybaví jméno švédského multiinstrumentalisty Dana Swanö, neboť jeho hudební dráha je mimo jiné svázána i s brutal doomovými hrubostmi, které nabízeli začátkem devadesátých let právě GODSEND. Hlavním „despotou“ a v podstatě výhradním tvůrcem hudby této doomově zaměřené party však byl vždy Gunder Audun Dragsten, mimo jiné původní zakládající člen dnes celkem známých ATROX. GODSEND se vlatně dají považovat za jakýsi one man projekt, ve kterém mohly samozřejmě jen těžko dostat prostor Swanövy ambice a tak zde byl Dan vždy zapojen pouze jako producent a hostující studiový hráč. Po demu a doomovém debutu „As The Shadows Fall“ se však Gunder obešel i bez Swana a naopak si pro svou druhou desku „In The Electric Mist“ poskládal dá se říct že regulérní sestavu.

Gunder tak mohl plně zrealizovat své představy o písních pro smuteční vrby. Od hutného ubíjejícně pomalého doomu přešel ke stejně se vlekoucím kompozicím tvořeným však zčásti i akustickou kytarou podbarvenou líným basovým brumláním na kulise depresivně pomalých bicích. Zůstalo sice mnoho z doomových temně vlezlých kytarových depkáren, ale zčásti došlo i k odklonu od metalových kořenů k zadumanějšímu rocku, a to formou ne zcela obvyklou, většinou ignorující běžné melodické postupy a především vokální linky jsou načichlé podivným kouzlem zvláštního toku proudivě skličujících temných melodií. A přestože právě vokální umění Per Morten Kjöla, kterého Gunder ustanovil osobou prskající na mikrofon, je v mnoha ohledech zpochybnitelné, co se týče projevu a emocionality sedí jeho zpěv k posmutnělé hudební katarzi jako prdel na hrnec. Líně se vlekoucí skladby, zbavené tvrdé krusty brutálního zpracování, dostávají značně přirozenější výraz a smutné byť nekomplikované motivy působivě plavou prostorem melancholických ploch. Dokonalým příkladem je skvěle zaranžovaná „Life Must Go On“. Kontrastem je pak zdánlivá pohodovka „Clarion Call“, ze které cítím značný nadhled.

Přes proměnu, kterou produkce Gunderovy tlupy prošla od svých začátků se ale i na tomto albu najdou ozvuky starší tváře skupiny. Tu připomene především utahaná „Under Silver Linings“, ale též skladba „Voyage In Oblivion“, kde se nedá přeslechnout jednak výrazně kolovrátková podobnost s CATHEDRAL, ale především osobitě zbustřený, pro starý GODSEND typický zvuk kytary. K pomalu plynoucímu hutnému toku se album hlásí i ve skladbě „In the Bitter Waters“. Zde je však projev již značně posunut stranou od klasických doomových poloh a může být až velmi překvapivé jak blízko se již tehdy GODSEND dostali k ponurým polohám, ke kterým ze zcela opačného spektra extrémní hudby, tedy směrem od hardcore, doputovali třeba současní ISIS.

„In The Electric Mist“ je albem velmi různorodým, ve své různorodosti však bohužel i dost nevyrovnaným, ale přestože v některých skladbách vyplouvá na povrch až přílišná triviálnost postupů, emocionalita a jistý nádech netradiční melodiky dává desce jako celku náboj osobitosti. Každopádně jedno z alb, které by milovníci sebevražedných nálad neměli přehlížet.